Z popudu svého kamaráda Ríši Veselého jsem si přečetl knihu Anarchokapitalismus od Martina Urzy. Nad detailním rozborem knihy bych mohl strávit mnoho dnů a to ani není cílem tohoto textu. Spíše bych chtěl prezentovat pár problémů, které považuji za knihou nevyřešené. Nejsem však odborníkem na anarchokapitalismus, i když jsem se filosofií podobného typu trochu zabýval. Nevylučuji tedy, že některé prezentované problémy už jsou částečně či úplně vyřešeny.

1 Morální stát

Může vůbec existovat stát, který je morální? Pokud vezmeme v úvahu princip neagrese i všechny jeho důsledky, lze si stejně představit vznik státu, který by vypadal naprosto stejně jako ten současný. Jelikož však vznikl v souladu s anarchokapitalistickou morálkou, měl by být i tento stát považován za morální.

Představme si, že žijeme v anarchokapitalistické společnosti. Pár sedláků, jejichž pozemky tvoří souvislý celek se rozhodlo, že pro stavbu komunikací a další infrastruktury, obchod i obranu by bylo lepší utvořit sdružení. Sedláci se tedy budou podílet na nákladech na všechny společné výdaje, na kterých se shodnou hlasováním. Vše společně vybudované budou moci využívat sedláci a jejich rodiny. Pokud by byl zájem, aby jich využíval někdo další, stačí si to odhlasovat.

Problémem by však bylo, pokud by za společné výdaje vybudovali silnici či zavlažovací systém neřku-li elektrárnu, ale pak by se jeden z nich rozhodl, že neumožní ostatním je využívat, protože je na jeho pozemku. Případně pozemek odprodá někomu, kdo tak učiní. Tento problém by se dal řešit tak, že na vše společně vybudované se bude vztahovat detailní smlouva, která by přecházela i na všechny následné majitele. Problémů s tímto systémem je několik (řešení každé smlouv zvlášť, aktualizace smluv, nejednotnost, špatně definované statky, např. zisk jednoho farmáře z očkování dobytka ostatních farmářů, či ze zprávného vodohospodářství ostatních farmářů).

Sedláci se tedy dohodli tak, že všichni své vlastnictví převedou na sdružení, výměnou za jakési právo k využívání = vlastnictví druhotné. To funguje tak, že v rámci pravidel, která si dohromady odhlasují si může dělat s pozemkem co chce. Pokud bude pozemek prodávat, tak může však převést pouze druhotné vlastnictví a nový majitel se musí s pravidly smířit. Právo k využívání společných služeb bude dědičné pro rodiny sedláků. Protože se však může hodit v době žní či ekonomického růstu rozšiřovat populaci i jinak, začnou se vydávat víza či občanství za daných podmínek i ostatním.

Majitelé okolních pozemků se můžou ke sdružení přidat, převést na něj pozemky výměnou za druhotné vlastnictví, občanství a využívání služeb. Pokud by měl někdo zájem svůj druhotně vlastněný pozemek vyvázat ze sdružení, tak by to muselo být odhlasováno parlamentem, který je správcem všech pozemků, co se týče prvotního vlastnictví. Jelikož se nám už populace rozrostla a nelze mít parlament o tisících členech, odhlasoval se systém volených zástupců.

Asi nemusím pokračovat. Zatím, co v anarchokapitalismu je každý prvotním vlastníkem svého pozemku a stává se tak jeho svrchovaným vládcem, ve státě je stát svrchovaným vládcem (jak je psáno v ústavě) a naše vlastnictví na jeho území je jen druhotným vlastnictvím, jehož parametry upravují zákony. Pak už si těžko lze stěžovat, že policie zasahuje na vašem pozemku, když prvotním vlastníkem je stát a toto právo si vyhradil.

V právě popsaném příkladu vznikl stát morální cestou a všichni dobrovolně své pozemky vyměnili na druhotné vlastnictví a členství ve státě. V historii tomu tak samozřejmě nebylo, protože územím státu se stalo území, které se vládci podařilo vojensky ovládnout. Náš morální stát by mohl využívat cel a jiných neagresivních metod, jak přimět okolní vlastníky se připojit.

Pokud bychom naprosto zapomněli na způsob, jakým státy nabyly svého území, daly by se tedy i dnešní státy považovat za morální. Na svém území mohou vymáhat svá pravidla a požadovat je po svých občanech, kteří jsou vázáni smlouvou (nezapomínejme, že občanství se lze vzdát). Vymáhání mimo území a na občanech cizích zemí je už závislé na diplomacii mezi danými státy. Považujeme li prvotní vlastnictví státního území za nelegitimní kvůli způsobu nabytí, je otázkou, jak jej legitimizovat. Dle principu míšení se svou prací by jediní reální vlastníci byli první osadníci každého kusu země a k nim už asi vlastnictví těžko dohledáme. Možná by ale anarchokapitalista našel neideální řešení v pouhé přeměně druhotného vlastnictví na prvotní a následné privatizaci státního majetku.

2 Stabilita a udržitelnost

Příklad v předchozí kapitole ukazuje, že anarchokapitalismus se snadno může změnit ve stát i naprosto morálně. A i uvnitř takového státu by si mohli anarchokapitalisté stěžovat na zlý stát, ač je morální, pokud by si neuvědomili, že nejsou primárními vlastníky svých pozemků. Anarchokapitalismus tedy i v ideálním případě není nutně stabilní. Samovolně budou vznikat a možná zanikat nejprve městské a možná i větší státy až (možná) celý povrch planety státy pokryjí. To se stalo v historii, byť ne anarchokapitalisticky morální cestou. Anarchokapitalistická uspořádání společnosti tedy nemusí být stabilní ani sama o sobě.

Zatím, co za nestabilitu považuji, že se společenské zřízení samo o sobě změní, tak za udržitelnost považuji, že je dané zřízení schopno přežít v okolním světě. V knize Anarchokapitalismus je mnohokrát zdůrazňováno, že anarchokapitalismus je nejlepší v každou dobu, v každém místě, ale samozřejmě nelze porovnávat pravěký anarchokapitalismus s novověkým státem. Slovo nejlepší může mít mnoho významů, já se však zaměřím na dva: největší blahobyt, nejrobustnější systém. Je možné (i když si to nemyslím), že anarchokapitalismus vede k největšímu blahobytu lidí. Na planetě by však taková anarchokapitalistická země nebyla sama a pokud nebude tento systém zároveň robustní, musí z definice brzo zaniknout. Pokud by anarchokapitalismus byl v každou dobu na každém místě i nejrobustnější = nejudržitelnější, tak by se měly v průběhu historie anarchokapitalistické země rozrůstat, případně množit. To, co se stalo je, že všechny země, které se k němu blížily, tak zanikly. Pokud se vrátíme úplně do pravěku, před vznik prvních států, tak pokud by od té doby byl nejudržitelnější/nejrobustnější systém anarchokapitalismus, tak by všechny neanarchokapitalistické státy musely být jen krátkými epizodami v historii.

Martin Urza uvádí jako protipříklad otroctví, jak bez něj v určitou dobu byl stát nepředstavitelný a pak to najednou šlo. Myslím si, že toto není dobrý příklad. Zrušení otroctví je jen jeden z mnoha příkladů, kdy se v dějinách měnil pohled lidí na lidská práva. Lidská práva jsou jen jedním z dalších zákonů ve státě. Pokud někdo tvrdil, že s tímhle zákonem stát neobstojí ekonomicky proti státům otrokářským, tak se mýlil. Ať už proto, že svobodnější lidé jsou produktivnější, nebo proto, že to zaváděly natolik silné státy, že je to významně nepoškodilo. Anarchokapitalismus je naprostou alternativou ke státu. Reálná neexistence v dějinách tedy platným argumentem proti anarchokapitalismu je.

Jiný pohled tvrdí, že anarchokapitalismus je něčím, kam lidstvo dospěje, až bude mít dostatečně vychované kulturní lidi. Tedy že lidé ze starověku by svým smýšlením anarchokapitalistické zřízení udržet nedokázali, ale lidé v budoucnu dokáží. A je pravda, že hlavní rozdíl mezi vyspělostí států netvoří jejich struktura, ale lidé v nich žijící. Západní státy nejsou bezpečnější díky většímu množství lépe vybavených policistů, ale protože blahobyt dává lidem daleko menší motivaci ke kriminalitě než bída. Jsme tedy v bezpečí proto, že kolem nás je méně lidí, co nám chtějí ublížit. (Pokud Čech vycestuje do západních zemí, může si často povšimnout, že míra důvěry ze strany ostatních lidí, firem i institucí je výrazně vyšší. Pokud jsou lidé dostatečně slušní, je to to výrazně efektivnější systém.)

Z tohoto pohledu by mohla cesta k anarchokapitalismu smysl dávat. Pokud se však podíváme na vývoj států v historii, tak velkými milníky jsou např. zavedení školní docházky, penzí, stavby kanalizací a nemocnic, zrušení otrokářství. Státy se tedy čím dál více staraly o své občany a poskytovaly čím dál víc služeb. Podobný trend se dá pozorovat i dnes a mnoho lidí považuje za cíl silný sociální stát (dle skandinávského modelu), který však je nevyhnutelně i daňovým peklem. Pokud by tedy tato cesta k anarchokapitalismu byla pravdivá, muselo by jít o cestu tam a zase zpátky. Tedy cesta k sociálnímu státu, při které se lidé vychovají v dostatečně kultivované jedince, kteří pak zvládnou praktikovat anarchokapitalismus. Nezdá se mi to příliš pravděpodobné, ale stát se tak může. Navíc může znovu nastat problém s tím, že naše země nebude na planetě sama. Tedy i země plná Mirků Dušínů bude potřebovat armádu vražedných strojů na svou obranu.

3 Vznik vlastnictví

Ideální pro anarchokapitalistickou teorii je planeta Země, která je od začátku rozparcelována a všechno je někým vlastněno. Filosofických teorií o vzniku vlastnictví je mnoho, ale reálně na světě lidé vlastní to, co jim stát dovolí vlastnit (druhotně). A stát vlastní (prvotně) území, nad kterým má kontrolu (a které uznávají ostatní státy jako jeho území. Najdeme ale spoustu problémových oblastí, jako třeba severní Kypr nebo Krym). Pokud je pozemkový spor, řeší ho stát a pokud něco nikomu nepatří (dle katastru) patří to státu (i druhotně) a ten to může odprodat. Pokud někdo zemřel bez dědice, opět to připadlo státu. V dávných dobách nejspíš rozděloval král dobytá území svým kumpánům. Případně se opravdu považovalo, že když někdo hospodaří na poli, tak mu patří, protože ho smísil se svou prací.

Realisticky je velmi těžké si představit, jakým způsobem by se určoval majetek pouze smísením s prací či využíváním. Pokud na rozsáhlé planině pase někdo své stádo, využívá jej natolik, aby byla planina jeho? Přes jeden konkrétní úsek převede stádo možná jednou ročně. Pokud někdo přijde na planinu s tím, že si oplotí kus a začne jej obdělávat, bude to krádež vůči pastevci nebo naopak přirozené nabývání majetku. Patří celé jezero prvnímu rybáři, co na něm začne rybařit, a hora prvnímu člověku, co ji zdolá? Celé se to navíc zesložiťuje tím, že v dnešním světě jsou prvotními vlastníky všech míst na zemi státy (kromě těch, na která se vážou speciální mezinárodní dohody, např. Antarktida, mezinárodní vody a vesmírná tělesa).

Anarchokapitalista jednak neuznává (nerad uznává) stát jako prvotního majitele celého svého území, protože jej nenabyl legitimně (v souladu s principem neagrese). Druhak by se chtěl anarchokapitalista stát prvotním majitelem. V případě, že prvomajitelství států uznáme, tak je potřeba, aby stát orgány k tomu určenými se daného pozemku vzdal, např. hlasováním parlamentu.

Pokud jej neuznáme (což je mimochodem velký diplomatický problém), tak je otázka jakým způsobem by si anarchokapitalista představoval nápravu. Můžeme prohlásit status quo a převést veškerá druhotná vlastnictví na prvotná. Pak se musíme ještě vypořádat se státním majetkem a nějakým způsobem rozprodat či rozdat jej konkrétním lidem, což je noční můrou každého anarchokapitalisty (socialistiké rozdávání lidem, případně plnění státní kasy). Rozdělení mezinárodních vod, obzvlášť těch s nerostnými surovinami je teprve oříšek. Možná se tyto problémy vyřeší postupným přerodem státu, který bude čím dál víc privatizovat a privatizovat. Jedním problémem by mohlo být, že všechno skoupí ti momentálně bohatí, což může vyvolat pnutí ve společnosti. Navíc, ti, co momentálně vlastní nejvíc státem ovládaných fiat peněz nejsou nutně v pohledu anarchokapitalisty těmi, kdo si zaslouží být bohatí a mít prostředky na nákup pozemků. Druhým je, co udělat s utrženými penězi, kterých bude hodně.

Uznávám ale, že pokud by se jednou rozparcelování celé planety povedlo, už by vše mohlo probíhat relativně hladce. Možná až na pár detailů, jako jak vysoký a hluboký je vlastně pozemek. Pokud by totiž šlo o výseč od středu země do výše 100 km, tak to může leccos zkomplikovat (např. leteckou dopravu, zdroje podzemních vod - odkud vlastně voda přitéká) Bude potřebova dosáhnout v tomto rozumného konsenzu, což v anarchokapitalismu bude těžké. Tedy ještě těžší, než to je u mezinárodních dohod mezi státy.

4 Nástup anarchokapitalismu

Už v předchozí kapitole jsem naťuknul, že případný přerod státu v anarchokapitalismus by nebyl jednoduchý kvůli potřebě majitele pro všechno. Další problém přednesla kniha Anarchokapitalismus samotná. Na jednu stranu v ní Martin Urza tvrdí, že ideální je cesta postupného přetváření státu do bodu, kdy si občané prostě odhlasují jeho zrušení. Na druhou stranu analogií s člověkem na řetězu tvrdí, že rozvolňování vede ke zhoršení situace a jen úplné uvolnění odsáhne požadovaného účinku. (Člověk na krátkém řetězu je klidnější než člověk na dlouhém řetězu a je potřeba řetěz úplně přerušit, aby se člověk uklidnil)

Myslím, že jde nejspíš o tvrzení, která se každé vztahují k jiné konkrétní situaci, ale myslím si, že tvrzení o člověku v řetězech není správné. V knize je to zmíněno na příkladu soukromých škol ve státním školním systému. Pokud se podíváme do Velké Británie, tam je velká část škol v soukromém vlastnictví. A většinou jsou to školy daleko lepší než ty státní. A není to tím, že by si učily co chtějí, ba naopak, jak státní tak soukromé školy jsou zakončeny stejnými státními zkouškami (GCSE, A-levels). Nastává tedy standardní situace, kterou známe z tolika různých oblastí života, že v soukromém sektoru jsou peníze a všechno jde a ve státním nejsou a všechno vázne. To je vlastně částečně obrana zavádění trhu a konkurence do nových odvětví, protože to zcela jasně zlevňuje a zkvalitňuje služby (dráhy, mobilní operátoři, zásilková přeprava).

Tímto jsem chtěl vyvrátit analogii s člověkem na řetězu a podpořit myšlenku zavádění trhu do nových odvětví. Na rozdíl od anarchokapitalisty si však myslím, že rozumná státní regulace může být velmi užitečná. Obzvlášť v oblastech, kde měl kdysi stát monopol (zdravotnictví).

5 Termodynamický argument

Jako chemik jsem si vědom jedné velmi důležité vlastnosti složitých systémů — rozdílu mezi termodynamickou a kinetickou dostupností/výhodností. Jelikož čtenáři nejspíš chemiky nejsou, nejprve vysvětlím. Pokud je nějaké uspořádání termodynamicky výhodné, znamená to, že má nízkou energii, že pokud jsme v tom daném stavu, tak jsme nejspokojenější. Většinou to znamená i že je dané uspořádání stabilní. Pokud je něco kineticky výhodné, znamená to, že se to stane rychle. Jo možné, že dané uspořádání není nejlepší, ale nejsnáze se do něj dostaneme z původního stavu. A je možné, že trvá velmi (až nekonečně) dlouho se z tohoto nevýhodného stavu dostat do toho výhodného. Příkladem může být krabice plná dřevěných kostek (krychlových). Pokud s ní budeme třást, tak umožňujeme přechod mezi jednotlivými stavy. Z hlediska gravitační potenciální energie je nejvýhodnější, aby byly kostičky naskládané po dně ve vrstvách v pravidlné mřížce, protože pak bude těžiště krabice nejníže. Jaká je však šance, že když budete krabicí třást, že se vám tak uspořádá? Mizivá.

Vždy, když jsem četl či poslouchal argumenty ve prospěch anarchokapitalismu, každý se zabývá tím, jak vypadá nejvýhodnější řešení v anarchokapitalismu a nejvýhodnější případně pozorované řešení ve státě. Musíme si však položit jinou otázku. V jakém stavu se reálně bude systém nacházet, při rychlosti přeměn, kterou máme. Dobrým příkladem může být tvorba monopolů, případně oligopolů. Může se stát, že vzniknou díky státní regulaci, ale dá se představit, že vzniknou i bez ní. Třeba tak, že daná firma dobude trh dříve, nebo dojde k fúzi velkých firem. Anarchokapitalistická představa je taková, že pokud vyšroubuje monopol ceny moc vysoko, objeví se konkurence. Pokud by dočasně zavedl monopol dumpingové ceny a konkurenci tak nekale zničil, tak vydělal zákazník. A pokud vyšroubuje ceny znovu, tak se objeví konkurence znovu. A je to vskutku tak, pokud jsou ceny vysoko, je to termodynamicky nestabilní stav. Tedy trh by byl “šťastnější” pokud by přišla konkurence. Je to však něco, co se okamžitě stane? (t.j. je kineticky dostupné). Pokud se někdo sebere s tím, že chce založit firmu a není to zrovna boháč, musí jít a vzít si půjčku na počáteční kapitál. Musí být odhodlaný, musí tomu věnovat podstatnou část života, omezit volný čas i čas strávený s rodinou. Pokud se to nepodaří, má podnikatel dost zničený život a bude ještě dlouho třít bídu s nouzí, aby splatil půjčku. Kolik lidí do toho půjde? To, že trh optimalizuje jen do určité míry a jen určitou rychlostí ukazují i výdělky majitelů firem. Pokud jste majitel firmy, jehož firma tvoří zisk, máte dvě možnosti. Zisk si nechat a utratit, nebo investovat zpět do firmy. Ten, kdo investuje zpět, získá konkurenční výhodu a porazí ostatní firmy na trhu. Při ideální optimalizaci trhem by tedy majitelé měli brát plat o výši, že z něj dobře vyžijí, ale konkurence by jim neměla dovolit “nezřízeně bohatnout”. Důvod proč k bohatnutí podnikatelů dochází je jednoduchý. Velké firmy si to můžou dovolit, mají dobré jméno, zákaznickou základnu, konexe, nepotřebují počáteční kapitál. Ze stejného důvodu si můžou dovolit likvidovat malé firmy na trhu. A nelze čekat, že noví malí podnikatelé budou ničit své životy, jako když mravenečci ze svých těl staví most přes vodu. A pokud po očku koukáte na velké a bohaté podnikatele, kteří se rozhodnou přijít na nový trh, tak i ti si budou dávat velký pozor na to, aby o svou investici nepřišli a stejně jako malí podnikatelé budou mít nechuť na trh vstupovat.

Stejně tak v případě neregulovaných bank je anarchokapitalistický scénář jednoduchý. Banky, které budou emitovat moc peněz zkrachují a budou nám přežívat jen ty zodpovědné. Firmy vyrábějící škodlivé jídlo zkrachují, protože to lidé nebudou kupovat. Není třeba státní hygienické inspekce. Všechno z toho může být pravda, ale nejsou to věci, které jdou rychle a bezbolestně. Krach banky nebo investice do špatné soukromé měny můžou znamenat ztrátu celoživotních úspor a mnoho zničených životů. Škodlivé jídlo může stát zdraví či život kohokoliv z nás či našich dětí. Ano, lidé se možná poučí, ale kdo chce nést tu cenu?

Možná jsem vybral špatné příklady a možná, že právě u nich bude neregulovaný trh fungovat dobře. Chtěl jsem však poukázat na to, že tvůrci anarchokapitalistických teorií by se neměli zabývat jen tím, jaké je to nejlepší anarchokapitalistické řešení, které je napadne, ale zda to je opravdu stav, do kterého se reálně systém může dostat. Státní řešení má spoustu nevýhod, ale výhodou je, že (jak je vidět) může docela dobře fungovat a postupně se může přibližovat ke svému ideálu. Postavíme-li ideální stát vedle ideálního anarchokapitalismu, může stát prohrávat na plné čáře. Pokud se však stát reálně dostane ke svému ideálu blíž než anarchokapitalismus, dost dobře může ve výsledku vyhrát. I když je stát od ideálu značně daleko.

Závěr

Stát je jako kráčejcí obří robot, kde se všichni rvou o kormidlo. Někdo se k němu nedostane a občas se k němu dostane tyran. Vede ke koncentraci moci a prostředků, které lze využít k velkým krokům dobrým i špatným. Tento systém má mnoho výhod i nevýhod, ale v průběhu historie vedl k úspěšné organizaci a postupně i kultivaci lidské společnosti. Každý stát balancuje mezi akceschopností a demokratičností. Absolutní diktatura je schopná okamžitých obrovských kroků, ale nevyhnutelně se zvrhne v nástroj vládnoucí třídy. Naprosto přímá demokracie zase vede k tomu, že se lidé nikdy na ničem nedohodnou a je náchylná k ideologickým vlnám. Většina států volí rozumně demokratický zastupitelský systém, který balancuje mezi extrémy.

Anarchokapitalismus je v podstatě nejpřímější demokracií, kde každý člověk hlasuje (ovlivňuje své okolí) majetkem, jímž disponuje. To kromě běžných nevýhod přímé demokracie má i tu nevýhodu, že hlasy různých lidí mají různou váhu. Minimálně podle mě takový systém není spravedlivější a pokud by tento názor začala sdílet velká část společnosti, systém by to nevydržel. On i stát existuje jen proto, že valná většina lidí ho považuje za celkem spravedlivé a prospěšné uspořádání. (A co totalitní režimy? Ono i v Číně či Severní Koreji, pokud vás někdo okrade, tak ho zatkne policie. Pravidla můžou být zvrácená, ale existuje řád. I lidé bojující proti režimu nebojují proti existenci státního aparátu.)